O Jonášovi a Hagaře, o dvou lidech, kteří neměli vůbec nic společného… Nebo nakonec něco jo?Rok 2018
Bohoslužby 18.2.2018 „Super – B“
1.čtení Kazatel 3, 14 – 4,1
Text Mt 5, 1-11
Využiju té moc pěkné euforie a energie, která se včera brzy ráno středoevropského času svezla z jedné korejské hory… a nevěřícně koukala, co se to vlastně stalo. Byly v tom slzy radosti lyžařky i dojetí těch, kteří ji sledovali.
Taková zvláštní euforie musela být cítit i na jiné hoře někde u Genezaretského jezera. Byla to zvláštní euforie, nikoliv euforie vítěze, spíše šlo o jakési překvapení. Nový překvapivý pohled na štěstí. Poněkud archaické slovo blahoslavenství totiž znamená štěstí – šťastný život.
Bohoslužby 11.2.2018 „Řekni mi, pod jakou vlajkou startuješ , a já ti povím, jaký jsi a komu patříš“
1. čtení Ř 12, 1-21
Text kázání Mt 4, 1-11
Začala zimní olympiáda. Sportovní klání, které sjednocuje fanoušky pod nejrůznější národní prapory. Dovolte mi proto takové ne zcela tradiční, ale zároveň ne zcela nebiblické kázání.
Do stopy se nám řadí závodníci. Závodník s číslem jedna nenastoupil, ouha, co se stalo? Někdo říká, že řeší důležitější stvořitelské záležitosti. Třeba mír, pravdu, naději nebo lásku. Závodníka s číslem dvě tu ale máme. Je čerstvě obmytý, vodou z Jordánu pokřtěný, celý v bílém s černými kudrnatými vlasy, osmahlou tváří blízkovýchodním sluníčkem, připravuje se na svou první velkou soutěž. Závodník s číslem dvě – prý mu kdosi z nebe řekl, že je Syn Boží. Sám tomu rozumí jen trochu, závod má ukázat víc. Diváků je jak písku, či kamení na poušti.
Celý pořad bohoslužeb zde
Bohoslužby 28.1.2018 „Netrpělivost nedůvěry“
1.čtení Jan 13, 31-38
Text kázání Gn 4, 1-15
Po včerejšku jsem o trochu víc pochopil Kainovu situaci. Muselo to být vážně těžké. Nejdříve smutek, pak zlost. Nespravedlnost. Proč Bože, proč jsi neshlédl na moji oběť?
Na farářském kurzu pronesl jeden z řečníků zvláštní větu. Křesťané mají jen jednu jedinou výhodu před světem. Můžete si tipnout, jakou…
Bohoslužby 21.1.2018 „Vystoupit z mlhy“
1.čtení Gn 2, 15-25
Text kázání Gn 3, 1-12
Včera jsem něco špatného udělal, křičel jsem na někoho velmi blízkého, včera jsem něco porušil a dneska v kocovinovém oparu přemýšlím, do čeho jsem se probudil. Lituji toho, ale něco se porušilo. Něco jako důvěra… Právě o tom je dnešní text. O porušené důvěře.
Bohoslužby 14.1.2018 – káže Petr Pokorný
Bohoslužby s dětmi 7.1.2018
Někdy se stane, že jdete k lidem, které vůbec neznáte. A tak máte obavu, koho tam potkáte, bude vás to tam bavit? Nebude tam nějakej otrava? Nebude tam nuda? Nebo někdo, kdo vám vůbec nebude sympatický? To se všechno může stát.
Celé bohoslužby zde
Rok 2017
Bohoslužby 31.12.2017
Ohlášky 31.12.2017
Bohoslužby 25.12.2017
Ohlášky 25.12.2017
Bohoslužby 24.12.2017
Ohlášky 24.12.2017
Bohoslužby 17. 12. 2017 v divadle Mana
Úvod a pozdrav
Ježíš říká: Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec. Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města.
Zdravím Vás při těchto bohoslužbách. Je třetí adventní neděle.
273.1
Ž 85, 5.8nn – Navrať se k nám, Bože, naše spáso, učiň konec svému rozlícení! … Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství, uděl nám svou spásu! Vyslechnu, co promluví Bůh Hospodin, zajisté vyhlásí pokoj pro svůj lid, své věrné, jenom ať se k své hlouposti nevracejí! Jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí, v naší zemi bude přebývat sláva. …
Bohoslužby 10. 12. 2017
Preludium
Úvod a pozdrav
Ježíš říká: Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec. Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města.
Zdravím Vás při těchto bohoslužbách. Je druhá adventní neděle.
273.1
Ž 80, 1-4 Pro předního zpěváka. Podle „Lilií“. Svědectví pro Asafa. Žalm. 2 Naslouchej, pastýři Izraele, ty, jenž Josefa jak ovce vodíš, zaskvěj se, jenž trůníš nad cheruby, před kmeny Efrajim, Benjamín, Manases! 3 Vzbuď svou bohatýrskou sílu a přijď zachránit nás. 4 Bože, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budem zachráněni. (Ps. 80:1-4 CEP)
Píseň D 650, 1-6
Modlitba
Když jsme se usadili uprostřed dnů svého žití, přicházíš a zvedáš na nohy. Když naše srdce i životy ovládly starosti a radosti diktované touto dobou, vysvobozuješ k výhledům tvého Království. Když jsme se ti ztratili ve vinách a pocitu trvalé prokletosti – rozbíjíš pouta beznaděje a brány našeho vězení. Když jsme si zvykli, že život musíme nějak zvládnout sami, navštěvuješ svou nečekanou blízkostí. – Tomuhle dáváš zaznít ve svém adventu. Než se tedy my začnem připravovat na tebe – připrav si ty sám nás – naše srdce, naši víru, naše postoje k životu i bližním. Dej nám poznat, že i na nás ti záleží – překvap svým milosrdenstvím i pravdou. Smiluj se nad námi, právě Ty, přicházející, přítomný, mateřsky a otcovsky jednající. Amen
První čtení Mk 13, 28-32
Píseň D 650, 7- 13
Text Mk 13, 33-37
Kázání
Jsou lidé, kteří když přijímají poučení, vděčně ho přijímají a chtějí si z něho něco vzít. Jsou naopak lidé, kteří když jsou poučováni, prchají a přidají i spršku jadrných slov. Chováme se tak či onak ale hlavně podle toho, kdo nás poučuje a jak…
Když poučuje fíkovník, neříká nic, je ticho, jenom roste. Fíkovník je moudrý. On roste, v pravý čas raší a vyhodí větve. To je nejlepší poučení. Vědět, kdy je čas na tohle a na tamto. Být tím čím mám být je nejlepší ukázkou života pro druhé – velmi příjemným a citlivým poučením…
Fíkovník rozpozná několik měsíců dopředu, že bude léto a nechá na svých větvích rašit listí. Bude léto, raším. Posluchač je vyzván k podobné prozíravosti – dějí se hrůzy? Bylo jich, je a bude? Pak je Kristus za dveřmi. Smí nás to zneklidnit, ale ne zastrašit. Protože všechno pomine, ale jeho slovo nikoli. Bude se zdát, že i hvězdy padají, ale jeho slovo nepadne. Je to stejné jako když apoštol Pavel mluví o lásce. Ta také nepomine. Slova a činy lásky nepominou. Je čeho se chytit v každé chvíli. I když je nám smutno, i když vzpomínáme na ty, kdo na zemském povrchu už nejsou. Kdo nelidsky trpěli… Je čeho se chytnout. Je tu zpráva doslova z nebe. Ježíšova slova a láska nepominou! Kristus je za dveřmi, vždy když se děje bezpráví. Je komu otevřít. Je komu se otevřít.
Přesto se nám ale na mysl loudí otázka, jestli už tu dávno neměl být se vším tím nebeským rytířstvem… Příležitostí bylo dost.
I.
Výroky a výzvy k bdělému očekávání Ježíšova příchodu jsou zaznamenány v Novém Zákoně na mnoha místech. Ježíš evidentně chtěl své učedníky udržet v tomto bdělém napětí. V tomto očekávání, že to může „spadnout“ kdykoliv. A co – učedníky…! Všechny své posluchače. „Co vám říkám, říkám všem: Bděte!“ To, že pán domu se může vrátit kdykoliv, to se týká úplně všech, kteří Ježíšova slova slyší.
Při podrobnějším přemýšlení – nad tím textem a evangeliem – nás něco zarazí. Zarazí nás to, když si uvědomíme, že evangelia byla psána s poměrně velkým odstupem od doby, kdy Pán Ježíš takto udržoval zástupy ve varu. Kdyby to byl týden, měsíc, rok – tak to ještě docela snadno pochopíme. Ale tady je odstup celé generace! Dvacet, třicet let! Autoři evangelií měli dostatečný odstup a prostor pro redakční práci. Z toho ohromného množství materiálu, který měli k dispozici z vlastních či vzpomínek druhých, i z toho, co kolovalo písemně, vybírali a třídili.
V posledním verši svého evangelia píše apoštol Jan: Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslí, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané. (J 21,25) Proč tohle nevyškrtli? Pořád jim to připadlo důležité. I po těch letech jim připadlo aktuální a nosné připomínat si bdělost, schopnost očekávat, schopnost rašit!
Ježíš sám přiznával, že o onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec (Mk 13,32). Jaké byly jeho domněnky, představy, očekávání, přání – o tom můžeme jen spekulovat. Nevíme to ani my, kteří máme dost zajímavé prognostické možnosti, ani starověký člověk sepjatý s přírodou víc než my, ani Ježíš. Což některým vážně vadilo a chtěli právě tenhle verš vyhodit. Ale zůstal jako svědectví, že nikdo, kdo na zemi chodil, tenhle čas nezná, ale může ho poznat!
II.
Ježíš říká, Bděte! To Ježíšovo „Bděte!“ říká, že ti, kteří bděle vyhlížejí příchod Pána, se nemusí bát, že by setkání s ním cokoliv překazilo. Jen jim to první velké očekávání příchodu Páně splyne s tím druhým. Církevní tradice zná prosbu o ochranu před náhlou smrtí. Před smrtí nečekanou, na kterou se člověk nedokáže připravit. Připravit se na setkání s Pánem, protože v tom jediném okamžiku půjde úplně o všechno a my buď ty šaty Božího království oblékneme, nebo ne.
Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde…
… tato nevědomost nemusí být jen nedostatkem či chybou, ale Božím záměrem. Když člověk něco neví, neznamená to, že by nemohl nic dělat. Naopak. Právě proto, když něco nevíme, nutí nás to jednat a někdy dokonce velmi moudře a správně.
Kdyby vrátný věděl, kdy přijde návštěva, nemusel by v té vrátnici vůbec sedět a jeho práce by ztratila smysl…
Kdyby člověk dopředu věděl, co všechno se mu podaří zatajit a koho ošidit, nikdy by tomu pokušení neodolal. Je dobře, že řadu věcí nevíme! Jinak bychom toho nepředstavitelně zneužívali a o spoustu věcí, které přicházejí jakoby mimoděk, přišli.
Kdyby člověk dopředu věděl, co všechno ho v životě čeká, asi by se z toho zbláznil a život by pro něj ztratil smysl. Kdyby bylo všechno dopředu dáno a stanoveno, nač bychom ještě žili. Jen proto, že nevíme, co bude zítra, jen proto, že náš život je otevřený a v mnohém nejistý, má smysl se o něco snažit a usilovat. A možná právě proto!
Kdyby člověk věděl, kdy Pán Ježíš přijde, chytře by se podle toho zařídil. Až do předposledního dne by se choval sobecky, jako mistr světa a pak – na poslední chvíli – by si naplánoval, že dá všechno do pořádku. Ale to by pak tento čas a život neměl žádný smysl. Svět by se stal nudnou čekárnou. Pouhou předehrou. Rozcvičkou, která se nepočítá. Vlastně „díky Bohu“, že tomu tak není. Jen proto, že nevíme, co bude zítra, je náš život zajímavý, cenný. Má smysl být milosrdný a bdělý, když se děje bezpráví. Jinak by to bylo všechno na jedno brdo.
III.
Jako křesťané máme tedy zcela vážně počítat s tím, že Kristus přijde. Možná to bude zítra, možná až za tisíc let. Ale to na věci nic nemění. On jistě přijde.
Nebe a země pominou, ale jeho slib platí navěky. A proto všechno, co dnes děláme v jeho jménu je důležité a nikdy se neztratí. Protože však nevíme, kdy přesně přijde, je před námi Ježíš vlastně vždycky a je tedy paradoxně koho následovat v každý čas.
Náš čas a život je cenný právě tím, že každou chvíli může Kristus přijít. Každá chvíle je stejně vzácná jako chvíle poslední. Každé slovo, každý čin je možná tím posledním, co si tu na světě řekneme a co pro druhé uděláme. Proto v listu Efezským stojí: Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce. Ale to platí obecně. Neměli bychom pokud možno odkládat nic důležitého. Vždyť nevíme, zda nějaký zítřek vůbec bude. Mimo to jsme lidé smrtelní a nikdo z nás, neví, kdy přijde jeho konec..
To ale neznamená, že bychom z toho měli být nervózní a vyděšení. Ježíš po nás nechce, abychom stáli v pozoru a čekali, až si nás andělé vyzvednou. Náš Spasitel počítá s tím, že nás tu najde v montérkách a zástěrách. Není třeba mít všechno uklizeno. Naše úkoly nemusí být splněné. Špinavé nádobí může být v tu chvíli neumyté a psací stůl plný papírů. Jde však o to, aby nás Bůh nalezl. Nalezl nás, jak žijeme něčím, co dává smysl – týká se lásky, která nepomine. Třeba, jak sázíme strom, vychováváme dítě, sami sebe vzděláváme, stavíme dům, nepropůjčujeme se nespravedlnosti, nebo proti ní vystupujeme, ošetřujeme nemocné, obdivujeme krásu přírody nebo spíme po namáhavém dni. Bůh sám totiž dokončí, co jsme tu s důvěrou a nadějí zasadili a zalévali.
Jen díky tomu, že Kristus jednou přijde a vezme nás s sebou do svého království, nemusíme se štvát a za každou cenu chtít všechno dodělat a ve všem uspět.
IV.
Křesťan má obrovskou výhodu v tom, že nemusí všechno stihnout, dokončit a dokázat. Jde však o to, abychom se pokoušeli vystihnout v každé chvíli svého života, kde je ta naše vrátnice – naše „bdiště“.
Někdo bude v ten den pracovat, jiný odpočívat a nabírat nové síly. Někdo bude na vrcholu sil, jiný v krizi. Ale pro všechny platí – není důležité, co jsi dokázal, ale pro co jsi žil, čemu si věřil a sloužil.
Nebojme se počítat s Kristovým příchodem a změnou, kterou to přinese. Není to bláznovství, ani zbytečná panika. Je pravda, že to trvá už dva tisíce let a Kristus zatím nepřišel. Ale ti, co na něj čekali a čekají, neudělali chybu. Žili přítomností pro budoucnost. Pro to, co přichází a obstojí navěky. Pro věk Kristův – Božího království.
Kdo počítá s Kristovým příchodem je připraven na všechno, co se může stát a nedělá si zbytečné starosti. Je to svobodný člověk, který ví, co dělá.
Fíkovník rozpozná několik měsíců dopředu, že bude léto a nechá na svých větvích rašit listí. Jako by si řekl – bude léto, raším. Posluchač je vyzván k podobné prozíravosti – dějí se hrůzy? Ano? Pak se připrav, Kristus je za dveřmi.
Modleme se: Pane Ježíši Kriste, ty jsi vzkříšení i život. Dáváš život a naději tam, kde nám zbývá jen krčení rameny a pochybnosti. Podáváš nám ruku. Můžeme jí pevně chytit, a pak to dobře dopadne, i kdyby všechno kolem pominulo. Amen
Píseň Ez 269, 1-7
Interludium
Přímluvy
Píseň Ez 269, 8-12
Ohlášky odkaz: 2017_12_10
Poslání 1 Kor. 1, 7-9
Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. … pokud jste … o něm slyšeli a byli v něm vyučeni podle pravdy, která je v Ježíši. Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. Proto zanechte lži a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním‘, vždyť jste údy téhož těla. Hněváte-li se, nehřešte.‘ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu.
Požehnání
Pokoj i láska a víra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista.
Píseň Ez 443
Postludium
Bohoslužby 3. 12. 2017 – 1. adventní
Úvod a pozdrav
Ježíš říká: Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec. Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města.
Zdravím Vás při těchto bohoslužbách. Je první adventní neděle.
Píseň 273,1
Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.
Píseň EZ 276
Modlitba: Pane Bože, otcovsky i mateřsky jednající, jsme Tvoje děti, dnes přicházíme, protože jsme slyšeli Tvé zavolání. Slyšeli jsme, že u tebe je slovo k slyšení, slovo milosrdenství i naděje. Upínáme k Tobě své oči a snažíme se rozpoznat Tvé povzbuzení, které připravuješ pro každého z nás.
Dnes je první neděle adventního času. První neděle očekávání tvého příchodu. Děkujeme, že jsme zde, že se i nám ukazuje cesta k tobě. Chceme Tě dnes prosit, abychom z Tvého Slova neslyšeli jenom střípky, útržky, ale aby k nám promlouvalo cele a proměňovalo nás tak, abychom Ti byli dobrými služebníky. Prosíme nejen za sebe, ale za všechny, které tvé slovo propojuje. Amen.
1.čtení Mk 13, 1-11
Píseň Sv 224
Text a kázání
Milí přátelé, asi se ptáte, proč začínat takovým drsným textem nový rok…
Není to jen má svévole i církevní tradice před nás staví tohle téma. Jakoby hned na začátku se máme podívat až někam za konec. Jakou to má ale logiku?
Logika toho žánru je prostá. V dějinách se stále vrací doby, kdy by jeden nejraději zalezl pod deku a vylezl, až se všechny bouře přeženou. Literatura, kterou nazýváme apokalyptická – tedy v tom původním smyslu – odhalující to poslední – se těší nebývalého zájmu v dobách, kdy přituhuje. Kdy jeden neví, kam skočit, aby přežil, aby obstál (ve všech těch nemocech, válkách, zneužívání moci, nespravedlivosti, neschopnosti se vymanit z okovů nespravedlivého společenského systému atd.).
Začít takovým textem na nový církevní rok znamená vzít vážně konečnost času i prostoru a neuletět při tom do nebeských výšin, nebo do utopických lidských vizí. Začátek i konec je v Božích rukou.
I.
Ježíšova řeč je ale drsná. Hlásá tedy Ježíš katastrofy? Nikoliv. Neprorokuje, že přijdou časy zlé. Je to naopak. Ta Ježíšova řeč je řečená a zapsaná v dobách, o kterých sama vypovídá. Ježíš i učedníci zažívají hrůzy římské vlády, nebo přes své rodiče mají v paměti hrůzy předchozí vlády Seleukovců. Oni sami jsou v bouřích. Nejde o jejich zvědavost, ale oni prostě chtějí znát konec svého trápení.
A jak říká Hawkeye ze seriálu MASH: “ Kdybych byl naverbovaný do stoleté války, nemusel bych o ní vyprávět svým vnoučatům, protože by byli v ní se mnou.“ Tohle přesně prožívají učedníci a židé obecně už po generace. Jsou bouřky, které solidarizují celé generace… Které ale nakonec vytváří ty nejkvalitnější ohniska odporu proti zlu – ty přenesou to podstatné dál.
II.
Naši učedníci mají obvykle dost otázek, ale jen málokdy z nich vyjdou jako hrdinové. „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení, až se začne všechno schylovat ke konci!“.
To je otázka kardinální. Chtějí znát čas a znamení konce útrap.
Právě vyšli z chrámu, viděli tu nádhernou stavbu, kámen na kameni. Ty obrovské balvany, skvěle opracované a seřazené podle plánu! Fundament na fundamentu. A Ježíš jim cestou řekne, pěkně se podívejte, nebude to dlouho trvat a z těch fundamentů bude štěrk.
Ježíš se v tu chvíli stává takovým politicko-náboženským komentátorem.
- Dochází mu, že společnost je poblázněná. Jedna část chce vzpouru (jakousi revoluci proti Římu), ráda by prosadila náboženskou a národní suverenitu. Vyhlásit nezávislost a návrat k Davidovskému království. Bůh to tak chce, prý. Další skupiny se pohybují mezi konformismem, kolaborantstvím, nebo náboženským blouznivectvím. Schovávají se do jeskyní a vyhlíží Boží zásah. Než to přijde, pracují na své osobní dokonalosti. Pán ostatní zařídí.
Ježíš ale sedí naproti chrámu – nadohled centra tehdejšího dění. Nevolá po revoluci, ani nevolá po Davidovi. Nevolá, schovejte se. To, po čem volá, je, napřimte se.
Je na Olivové hoře a pozoruje chrám. Chrám byl tehdy poslední jistota. Je to symbol poslední jistoty, která zbývá. Co když padne i ta? Ježíšovi je jasné, že je otázka času, kdy padne. Společenská nálada a reakčnost dřív nebo později spustí tvrdou odvetu Říma. Stane se tak o cca 40 let později a ještě později budou židé i křesťané vyhnání z Jeruzaléma.
O co tedy Ježíšovi jde? Jak se chovat tváří tvář situaci, kdy i poslední jistoty padají? Kamínek se latinsky řekne calculus – s čím tedy Ježíš kalkuluje, jaký má plán a jaké kamínky sebrat, aby ten život stál za to i v bouřkách?
Na otázku učedníků Ježíš, jak je jeho zvykem, vlastně neodpovídá. Vybízí je ale k určitému životu. Tváří tvář děsům jakékoliv doby a jakékoliv podoby – osobní, společenské, politické, mezinárodní, přírodní, odpovídá povzbuzeními:
„Mějte se na pozoru“ (to řekne dokonce třikrát). Vlastně je v té větě trochu vtip. Ježíš jim říká, když se to semele, pořádně se dívejte! Dál v textu řekne, kdo uteče, vyhraje, ale v té první fázi se dobře dívejte, promyslete, co se děje. Teď nikam nezalézejte, zjistěte, o co jde, ukáže se, kudy se vydat – třeba je to jen přeprška a třeba také ne. Buďte pozorní: Aby vás někdo nesvedl. Těch siláků – lžimesiášů, se vyrojí dost, vy si je dobře prohlédněte, může se totiž stát, že vás budou chtít soudit. Mějte se na pozoru, neboť jsem vám řekl všechno. Nebojte se jste připravení. Nelekejte a nemějte předem starost, co budete mluvit…
III.
Ta Ježíšova příprava na život v krizi je prostá.
- Až uslyšíte válečný ryk, nebo jenom zvěsti. Nelekejte se! To ničemu nepomůže.
- Nemějte předem starost! V těch perných chvílích nebudete sami. Duch Svatý bude mluvit vašimi ústy.
- V pasáži, kterou jsme nečetli, se mluví o modlitbě. Modlete se, aby to nepřišlo v zimě. Neztraťte vztah s Bohem, jen se mu dovolávejte, i když bude mít obsazeno. Obsazeno nemá.
- A řekne-li vám někdo: ‚Hle, tu je Mesiáš, hle tam‘, nevěřte! Věřte naopak tomu, co říkám.
- Všechno ostatní dobře zkoumejte a nenechte se napálit líbivými řečmi.
Ježíš tím vlastně říká:
Není to jenom na vás, ale na vás záleží.
Žijte tak, jako by před vámi bylo mnoho let, ale zároveň i tak, že zítřek bude ten poslední den.
Žijte s vědomím, že po vás nemusí nic zůstat, ani to na čem si zakládáte, ale nevzdávejte to. Hlavně ale neztrácejte orientaci v životě.
Než to všechno přijde, neztraťte evangelium, mluvte o něm všem národům. V tom národě, ve kterém jste, to nezabalte. Je to důležitější, než se zdá. Kde se káže evangelium, je svoboda – nikoliv od katastrof, ale svoboda od strachu, že po těch katastrofách přijde ještě něco horšího, nebo také od strachu začít znova a nově.
Po katastrofách přijde Syn Člověka – to je dobré, tohoto výhledu se držte. Ježíš je natolik velký frajer, že neřekne „budu to já“. Nechá to na Bohu, jak to bude. Řekne ale, že přijde s mocí, která shromažďuje – nenechává napospas samotě. Ježíš tu vůbec nemluví o hříších – o tom co se v životě nepovedlo – to vlastně nerozhoduje, on mluví o vytrvání. O dlouhém dechu člověka, který zastává určité principy. Žije jistotou, která není z toho světa, ale do tohoto světa přichází z venku.
IV.
Kdyby Pán nezkrátil ty dny, nebyl by spasen žádný člověk. Ale kvůli svým vyvoleným zkrátí ty dny. Nechci teď zabrušovat do problematiky vyvolení, z toho se těžko vybrušuje, ale můžeme tuhle zvláštní myšlenku pochopit tak, že Pánu záleží, aby měl každý dostatek času, a zároveň toho času bylo tak akorát k unesení.
V tu danou chvíli je nejdůležitější se nelekat, nedělat si předem starosti, modlit se, dobře rozpoznat komu věřit, prostě mít dlouhý zdravý dech. Záleží na nás, ale není to jen na nás. Od nejzazších konců země i nebe budou přicházet ti, co to nevzdali a poprali se s tím, co přišlo.
Pane, přijď, na tvou moc čekáme. Amen
Píseň Sv 260
Vyznání vin:
Pane Bože, vyznáváme své sevření, ve kterém se rozhlížíme, a všechno kolem nás se nám zdá nespravedlivé. Vyznáváme, jak těžko rozpoznáváme Tvoji cestu kolem nás i v našich vlastních životech. Trápí nás to a bolí nás to a my pak neumíme svědčit o Tvém životě, který nabízíš. Chceme Ti nyní odevzdat všechno to, co nás tíží a co nám brání žít Tvůj život plný lásky a odpuštění, ke kterému nás zveš, ke kterému nám nabízíš posilu. …
Pane, společně a nahlas před Tebou chceme vyznat svůj hřích. Chceme vyznat, že nejsme lepší než druzí lidé a spolu s nimi neseme vinu na bídě Tvého stvoření. Potvrďme, sestry a bratři, své vyznání hlasitým: Vyznáváme.
A přece se odvažujeme před Tebe předstoupit s nadějí na odpuštění pro milost Tvého Syna Ježíše Krista, který za nás zemřel a pro nás je živ. Věříme v moc jeho smrti a vzkříšení. Potvrďme hlasitě: Věříme.
Pane, v naději víry v Tvého Syna a našeho Spasitele Ti chceme odevzdat všechnu trpkost, kterou ve svém srdci cítíme, chceme odpustit těm, kteří nás zranili a chceme poprosit za odpuštění ty, které jsme zranili my. Vyznejme to hlasitě pro lásku Kristovu: Odpouštíme.
Slovo milosti: Všemohoucí Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, odpouští všem, kteří činí pokání a obrací se k němu. Amen.
Píseň: D 686
Modlitba: Pane Bože, děkujeme Ti za cestu, kterou před námi znovu otevíráš v tento čas adventu. Děkujeme Ti za základ života, který jsi nám dal v Ježíši Kristu. Děkujeme, žes jej dal do základu celého svého stvoření. Děkujeme za Tvou přítomnost, kterou nám dáváš rozpoznávat ve chvílích bolestných i radostných. Děkujeme za Tvou spravedlnost, která je naplněná milostí a odpuštěním. Děkujeme za dar víry, díky kterému smíme vědět, že vše kolem nás směřuje ke svému konci, který Ty máš pevně v rukou. Děkujeme za dar naděje, ve kterém se smíme účastnit budování Tvého království. Děkujeme za dar lásky, který nám dává sílu a odvahu ve vztazích, které smíme a máme naplňovat k obrazu Tvé spravedlnosti. Děkujeme za to vše, co od tebe smíme přijímat a s celým stvořením tě dnes chceme chválit: Svatý, svatý, svatý jsi, Hospodine zástupů, plná jsou nebesa i země Tvé slávy. Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně. Hosana na výsostech. Amen.
Slova ustanovení:
Ty jsi v pravdě svatý, Bože, pramenem všeho posvěcení. Způsob svým svatým Duchem, abychom při přijímání chleba a vína byli učiněni jedno tělo s Kristem i se vší církví. Dej, ať zůstaneme ve společenství s ním až do onoho dne, kdy s ním budeme večeřet v jeho království.
Neboť on v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme. To čiňte na mou památku. Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát koli píti budete, na mou památku. Nebo kolikrát byste koli jedli chléb tento a z kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“ (1K 11,23-26)
Apoštolské vyznání: Chceme se touto svátostí posilnit ve víře. Nejen sami pro sebe, ale v jednotě církve Kristovy, ve společenství s křesťany všech generací a národů. Vyznejme tedy spolu s nimi slovy Apoštolského vyznání víry: Sbor: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, v svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.
Píseň: Při vysluhování svaté večeře Páně Budeme společně zpívat píseň EZ 397
Pozvání: V tuto chvíli tedy pokorně prosíme, ať nás tato hostina posilní na cestě života, připravuje k setkání s přicházejícím Pánem. Když v jednom společenství spolu lámeme chléb a pijeme z jednoho kalicha, ať jsme zde účastni s naším Pánem, od něhož přijímáme život, do jehož milosti vstupujeme a vírou v něho jsme posilováni. Vždyť jsme slyšeli: Kdykoli jíte tento chléb a pijete tento kalich, smrt Páně zvěstujete, dokud on nepřijde.
Kdo tedy chcete, přijměte jeho pozvání, ať přicházíte odkudkoli: pozvání do světa lásky a odpuštění, pravdy a milosrdenství.
Přijímání: Společenství těla Kristova. Společenství krve Kristovy.
Propouštění: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Fp. 4,4
Ten, od něhož je to svědectví, praví: „Ano, přijdu brzo.“ Amen, přijď, Pane Ježíši! Zj. 22,20
Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem. 1Te 3,12
Píseň: 408, 1-6
Přímluvná modlitba:
Ohlášky odkaz: 2017_12_03
Poslání: O Hospodinu mluv s chloubou, moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. Velebte Hospodina se mnou, vyvyšujme spolu jeho jméno. Ž 34,3n
Požehnání: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází. Jemu sláva i moc navěky. Amen. Zj 1,4.6
Píseň: 408, 7-11
Pasti Božího království?
Kázání z neděle 26. 11. 2017, autor Matěj Opočenský
Text Mk 9, 42 – 50
Dnešní kázání bude o skandálech… Asi ne hned takových jakými v současnosti procházejí Hollywoodští herci. Kevina Spaceyho tedy nechme spát.
Nenechme ale spát Ježíšovi učedníky a snad ani vás neuspím.
I.
Skandál budí pozornost. Veřejná ostuda, ta přitahuje pozornost a lačné po intimnostech veřejně aktivního člověka. No jo o takových skandálech bible sice také umí mluvit, vzpomeňme na krále Davida a jeho ženu Batšebu, ale v dnešním textu nic takového ne a ne nalézt.
Slovo skandál do našeho slovníku doputovalo z řeckého slova skandalon. Obvykle se překládá jako pohoršení, nebo svádění. Tak že by přeci jen nějaké to veřejné faux pas? Ne o sexu to opravdu nebude.
Ještě původnější význam slova skandalon je past, nebo léčka. Způsobit skandál tedy v původním smyslu znamená nastražit past, nebo do ní sám šlápnout. A Ježíš by hrozně nerad, aby do nějaké pasti člověk šlápl. Také proto přišel, aby ukázal cestu, jak z pastí života ven.
Takže do čeho, že to nemají padnout naši učedníci?
První upadnutí do léčky je hned v tom prvním čtení. Učedníci, konkrétně Jan, upadli do léčky vlastní výjimečnosti. Už podruhé někomu brání. Poprvé dětem, teď dospělému. Tady sice ještě nemáme to slovo skandalon, ale jsme mu blízko. Je to totiž klasický skandál. Mistře, viděli jsme kohosi (!), co s námi nechodil! Ani do školky, ani do školy, ani na střední, ani ryby s námi nelovil. A už vůbec s námi nechodil, když my jsme chodili s tebou. Jo žádná společná nedělka, žádné nábožko, žádný kostel a přece si ten prevít dovoluje vyhánět démony. Fuj! Ani my jsme to nesvedli. Ježíši proč, jsou ve světě zajímavější a schopnější lidé než v církvi… Kde se stala chyba?
Chyba se zřejmě stala, protože učedníci jsou nedoslýchaví. Ještě než začal spravedlivý z nejspravedlivějších Jan – tedy milost sama, jak napovídá jeho jméno – mluvit, Ježíš jim ukázal dítě a řekl jim, kdo bude tak bezelstný a mrňavý jako tohohle mimino a nebude takovým bezelstným bránit, vejde do Božího království.
No jo ale, když ten bezelstnej a mrňavej s námi nechodil! A je vůbec mrňavej a bezelstnej? Vždyť ani my, kteří ti visíme na rtech, nejsme tak mocní jako on. Nespojil se on s ďáblem?
Ježíš musí mít Boží trpělivost, protože slyšíme: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás.“
Kdo není proti nám, je pro nás… Ježíš v jiných evangeliích umí říct i opak. Kdo není s námi, je proti nám. Ale zde je veskrze inkluzivní. Prosím vás, jak by mohl být od zlého, když to dělá v mém jménu? Víte co znamená mé jméno? Mé jméno znamená „Bůh je spása“. Jestli někdo udělá něco a zachraňuje to lidský život, je to pro život, je to dobré, je to to, co dělám i já, je přátelé s námi, ať už s námi chodil nebo nechodil.
Jen si nemyslete, že můžete vést dělicí čáru mezi tím, co smíte v mém jménu vy a co někdo jiný. Vy milí učedníci, vy si rozhodně nemusíte střežit okruh věřících, dělat si archy, které zaznamenávají, kdo jo a kdo ne!
Je možná veskrze lidské, že si potřebujeme střežit okruh svých parťáků a parťaček, je to silná psychologická potřeba budovat, udržovat a posilovat schéma my – oni, ale Ježíš na tuhle hru nepřistupuje. My a oni pro něj vůbec není samozřejmá dělicí čára.
Každé volby ukazují, jak rychle vzniká nešťastná situace my a oni, kdo je proti nám a kdo pro nás a to máme před sebou ještě ty prezidentské. Navíc když nepřichází naděje, že po volbách přijde někdo, kdo by chtěl tuto polaritu překonat. Polarita je ale docela běžný každodenní jev tak kupříkladu: většinová společnost – nepřizpůsobiví, u sportovních fandů pak Sparta – Slavia, evangelík – katolík, nebo ještě znatelněji evangelík – evangelikál (ono ál je prostě už moc). Podíváme-li se na zprávy, ať už v kterémkoli prostředku masmediální komunikace, udivuje nás, kolik takovýchto opozic my – oni dokáže jeden člověk (každý z nás) v sobě udržet.
V tom našem textu nejde o jen tak nějaký spor: schopnost vyhánět démony je opravdu něco mezi nebem a zemí, to nemůže člověk dělat jen tak ze sebe a ve volném čase; jinak by se mu to nedařilo. Jako by tedy Ježíš říkal: To, že tento exorcista jedná bez vašeho a dokonce mého vědomí, není podstatné. Důležité je, zda se mu to daří – a, jak se zdá, je tomu tak. Máme tu jakousi variaci na Ježíšovo slovo „[p]o jejich ovoci je poznáte“ (Mt 7,16). Ježíšova argumentace je až překvapivě prostá a skromná: Někdo se snaží vyhnat démona v jeho jménu, podaří se mu to a nebude mu hned zlořečit. Snad se i „obrátí“, ale Ježíšovi stačí, že mu nebude hned potom spílat. Tak prostě a jednoduše Ježíš přistupuje k těm, kdo udělají něco dobrého a nejsou z jeho kmene, strany, barvy, orientace….atd.
II.
Ale teď přijdou ty hlavní skandály! Teď ty pastičky. Kdo by čekal, že budou venku ve světě, mýlil by se! Ne ne, ty největší pasti jsou v člověku samém. A tady je Ježíš nemilosrdně řízný jako skalpel…
Poslední neděle církevního roku je spojena s tématem posledního soudu. Definitivního účtování Boha s člověkem v individuální rovině. A z téhle šlamastiky nás Ježíš chce vyvést sice úzkou, ale dobrou cestou.
Když čteme verše 43-47 o svádění (pohoršení – třikrát zde zazní ono skandalon), jsme v těch největších pastech, do kterých může člověk šlápnout. Když čteme tyto verše, přijde nám, že i Ježíšovi může dojít trpělivost. Zde totiž pěkně naplno říká, co si myslí o těch, kdo líčí pasti na druhé. Ať jsou z tábora my nebo oni. V líčení pastí na patrné i nepatrné jsme si rovni. Dovedeme je mistrně. Každý, kdo líčí pasti na druhé, brání druhým, by měl být ozdoben mlýnským kamenem. Ježíš si tady opravdu nebere servítky a málokdo v něm v tuto chvíli vidí toho milujícího kazatele odpuštění. Inu, jsou chvíle, kdy je třeba říct věci na rovinu a na tělo i těm, které mám rád.
Ty největší pasti jsou v člověku. A aby bylo všem jasné, že Ježíš nerelativizuje dobro a zlo, že ta dělící linka není mezi my a oni, ale v člověku – ve mně samém – začne mluvit o tom, co považujeme za moc důležité. O našem těle. Údech a tím, čím koukáme na svět. Jde tak daleko, že říká, bylo by lepší obětovat kus sebe, abys měl u Boha budoucnost.
Jsou to ale v prvé řadě metafory. Naše orgány nemají vlastní vůli, ale právě tyhle části těla jsou výkoňáky našich akcí. Buďme podezřívaví vůči sobě, vlastním myšlenkám, vlastnímu jednání. Kde jsou naše motivy, jaký je cíl našeho jednání. Než začneš ukazovat na druhé, podívej se, co dělá tvoje noha, ruka a kam koukáš.
III.
Peklo versus Boží království. Ježíš je opravdu nesmlouvavý. Ostře vykresluje perspektivu člověka. Vyber si, Adame a Evo, jakou cestou chceš jít.
Peklo i Boží království jsou ale opět obrazy. Peklo jako neuhasitelný oheň, je obraz říkající tady není život. Je tu zánik. Chaos. Jakési nevypočitatelné moře. Ježíš tu nestraší pekelnými kotli, jen jasně říká, jedná-li člověk zle, nikam daleko se nedostane, byť by jeho pozemský život byl samý luxus. A naopak Boží království je obraz života. Boží království není nic složitějšího, než to co označujeme slovem život. Život, který má budoucnost. Boží budoucnost.
Temný 48 verš mluvící o pekle: 48 ‚kde jejich červ neumírá a oheň nehasne.‘ neznamená nic jiného, než že tam v těch místech té naděje opravdu moc není. Ale Ježíš je tu přece kvůli oné naději – sám přeci podle vyznání víry sestoupil do pekel, a tak ještě za života dodává. Každý bude solen ohněm. Že to nezní nadějně? Pro nás lidi 21.st. asi moc ne. Ale je za tím myšlenka a víra, že vše zlé skončí. Zlo má své datum expirace. Zlé bude vyhozeno, dobré bude žít. Ježíš mluví k jednotlivcům a těm říká, zlo v každém jedinci přijde pryč, to dobré z něj projde k Bohu. Bůh nakonec očistí, má moc očistit. Taková je ostatně i myšlenka očistce, která tak nechutně nabobtnala právě proto, že tak svádí ke skandálu (na tom si lidská fantazie smlsne). Ale Ježíš o očistci nemluví, jen konstatuje, ze zlého nic dobrého nevzejde, zlo budoucnost nemá. Boží království naopak má budoucnost velmi živou. Zařiď se, člověče, podle toho.
IV.
Tak solte, solte tu zem, tím nejlepším co v sobě máte. Buďte pochuti dobru! Neztrácejte chuť dobra. Mějte sůl v sobě. Vy ji tam máte. Každý ji v sobě má. Každé zrnko se počítá, každé zrnko projde. Jako první plod soli je pokoj. Tak žijte v pokoji. Právě takhle líčí pasti Boží království, do té se nechme chytnout. To bude ten nejkrásnější skandál. Pán s námi.