Vršovický sbor > Kdo jsme > Patříme do Českobratrské církve evangelické

Patříme do Českobratrské církve evangelické

Jsme sborem Českobratrské církve evangelické (ČCE). Církve, která čerpá z celé křesťanské tradice a vědomě navazuje na odkaz Mistra Jana Husa, původní Jednotu bratrskou a oba proudy světové reformace. Chceme tomuto odkazu dostát a rozvíjet ho i v naší současnosti

 

http://vrsovice.evangnet.cz/wp-content/uploads/2019/11/2019-11-22-1024x505.png

 

STANOVISKA ČCE – PROHLÁŠENÍ SYNODU A SYNODNÍ RADY

Strategický plán – Reformanda 2030

Komise synodní rady ustanovila před dvěma lety z rozhodnutí synodu ČCE komisi, která dostala nelehký úkol. Sestavit plán práce církve v letech přechodu na samofinancování. Klademe si mnohé otázky. Jak rozumět době a jak v dnešní době žít víru a tvořit církev. Jak zacházet z penězi, jak je využít a jak se nebát nejistoty. Na co z evangelia nezapomenout a statečně držet jeho hlavní důrazy. Na toto vše strategický plán odpovědět samozřejmě nemůže, ale první impulzy přináší. Záleží na nás jak se výzev chytneme a jaký necháme průchod Božímu jednání konkrétně v našich sborech.

Vyjádření k Istambulské smlouvě

Slovo synodní rady ke sto letům republiky

Prohlášení synodu k aktuálnímu společenskému dění

další zde

TEOLOGICKÝ PROFIL ČCE

(z původního textu Filipa Susy vybrala a upravila Martina Valášková)

V ČCE se prolíná vícero teologických tradic, totiž tradice světové reformace, především kalvínské a luterské, i tradice reformace domácí, představované husitstvím a Jednotou bratrskou. Zásadní otázkou je přitom vztah domácí reformace k vlivům reformace světové.

ČCE vznikla v roce 1918 spojením evangelické církve helvetského a evangelické církve augsburského vyznání. Do jednotné církve se přihlásily všechny sbory obou vyznání (s výjimkou Slezska a německých sborů). Hladké spojení obou typů sborů bylo usnadněno nadšením, jež provázelo období pádu Rakouska-Uherska a vzniku svobodného Československa, renesancí českých reformačních tradic mj. i v politickém životě a jistě také převládající liberální teologií. Obecná nálada byla tehdy protikatolická a stavěla do popředí národní tradice. Konfesijní výlučnost byla na ústupu. Církev však musela během prvních let své existence nově formulovat základy, na kterých stojí.

O pozitivní vyrovnání s římských katolicismem a základními tradicemi křesťanství se nejvíce zasloužil teolog Josef L. Hromádka (1889–1969). Při svém ustavení v roce 1918 se ČCE přihlásila (pouze) ke dvěma domácím vyznáním víry – Bratrskému (1535) a Českému (1575). Teprve v roce 1945 církev oficiálně přijala čtyři konfese – vedle obou domácích i Augsburské vyznání (1530) a Druhé helvetské (1566).

K recipovanému odkazu husitství patří důraz na poslušnost božího zákona a zájem o spravedlnost na zemi. Z odkazu Jednoty bratrské vyplývá důraz na ovoce víry a církevní kázeň. Dále pak vědomí, že pravá Kristova církev je přítomna v mnoha různých „jednotách“ – v různých společenstvích víry v Ježíše Krista. Jednotlivé důrazy se v ČCE neprosadily rovnoměrně. Luterských sborů byla například při spojení menšina a ve sjednocené církvi si své zvláštnosti většinou neudržely. Kalvínská tradice se prosadila nejvíce, třeba v presbyterně-synodním zřízení, ve strohosti bohoslužebného pořádku i v evangelickém písmáctví.

Církevní vyznání (konfese) nejsou v ČCE závazné takovým způsobem jako v církvích, které mají konfesi jen jednu. Proto také není natolik důležité zkoumat, která z nich má největší vliv a těší se největšímu přijetí. Důležitější je uvědomit si, co umožňuje přijetí čtyř konfesí, z nichž každá vznikala při jiné příležitosti a má jiné zaměření. Více než jednotlivé konfese je pro ČCE charakteristický neprostředkovaný vztah k Bohu a svoboda víry, která staví pouze na poslušnosti božího Slova, zatímco každá dogmatická formulace se chápe jako pomocná. Tento stav ovšem může také vést k věroučné nevýraznosti, kdy konfese nejsou studovány vcelku a každý věřící si z nich vybírá to, co je mu na nich nejbližší. Česká reformace bývá považována za praktickou, to ovšem neznamená, že by jí chyběla vyznavačská určitost, nýbrž že se dogmatické učení vždy prolíná se zájmem o křesťanský život.

Mezi významné teologické směry v nedávné historii ČCE patří: směr biblicky orientovaný, směr Nová orientace, směr liturgické obnovy.

ČCE je ekumenicky otevřená. Od počátku své existence patří do Světového svazu reformovaných církví. Od roku 1948 je zastoupena ve Světové radě církví. Spolupodepsala Leuenberskou konkordii (vznikla 1973) a patří tak do společenství reformačních církví, které se zakládá na základním souhlasu v učení o Slovu a svátostech. Nejnověji je přijata i do Světového luterského svazu. Delší dobu usiluje o ekumenickou spolupráci s římskokatolickou církví. Ekumenické rozhovory, které ČCE vede, jí umožňují, aby vyslovovala svá specifika a zůstávala v rozhovoru se světovou reformací i dalšími církvemi.

ČCE vytváří otevřený prostor (daný svými vyznáními), ve kterém se mohou nalézt různě orientované individuality, zahrnuje nejen tradiční sbory původem z toleranční doby, ale i nově vzniklé sbory velkoměstské, reemigrantské, přestupové. Otevřenost církve se projevuje v tom, že k večeři Páně zve všechny pokřtěné, ať už patří k jakékoli církvi. A otevřenost církve se projevila např. také v tom, že „do sebe“ v roce 1999 dokázala pojmout Ochranovský seniorát, tradiční část rozštěpené Ochranovské Jednoty bratrské.

Na druhou stranu se od ČCE v roce 1990 oddělilo dnešní charismatické Křesťanské společenství. Zdá se, že ČCE se má na pozoru před charismatickým (letničním) hnutím a že se jí nedaří pozitivní prvky této zbožnosti uspokojivě integrovat.

ČCE nemá jednotný postoj k věroučným ani etickým otázkám a v běžném provozu se na něm ani neshodne. Velká samostatnost ve víře i životních postojích se očekává od každého jednotlivce. Teologické směřování každého sboru podstatnou měrou záleží na jeho staršovstvu. Teologický rozhovor v církvi se vede obyčejně tak, že témata a problémy přicházející z praxe jsou následně teologicky zkoumány. Teologickou závažnost přitom v životě církve získávají otázky jako přijímání dětí (večeře Páně), homosexualita, manželství, eutanazie, témata politická, sociální i ta, jež se týkají ekologie a environmentalistiky apod. Kladem takového postupu je, že se církev může relativně pružně zabývat aktuálními otázkami. Na staršovstvech potom je, aby rozhodnutí synodů (tj. církevních sněmů) vnášela do života jednotlivých sborů.

Struktura ČCE