„Vystoupit z mlhy“
Scházíme se ve jménu Otce i Syna i DS. Amen
Budeme dnes slavit Sv. VP. Možnost nabrat posilu na cestu. Odít se do nového oblečení.
Píseň 161, 1 sloka
Introit: 1 Jn. 3:2-3 CEP 2 Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. 3 Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý.
Píseň 604
Modlitba
Pane, děkujeme Ti za život. Děkujeme Ti za všechno, co každý den dostáváme. Děkujeme, že Ty nabízíš vše potřebné k životu, že Ty nedělíš lidi na vhodné a méně vhodné příjemce Tvých darů. V úžasu sledujeme, co dobrého člověku nabízíš. A se studem vyznáváme, jak neumíme s Tvými dary hospodařit. Jak ničíme to, co Ty nabízíš.
Pane, je nám to líto a vyznáváme, že nevíme, jak ven z bídy, do které jsme dostali člověka. Děkujeme, že Ty nám tuto cestu ukazuješ. Že nám nabízíš posilu, abychom se nevzdávali. Že i dnes smíme přijmout Tvé pozvání ke stolu, který jsi pro nás připravil. Amen.
slovo pro děti
píseň ze zpěvníku Svítá 267
Čtení: Gn 2, 15-25
Píseň 438
Text: Gn 3, 1-12
Včera jsem něco špatného udělal, křičel jsem na někoho velmi blízkého, včera jsem něco porušil a dneska v kocovinovém oparu přemýšlím, do čeho jsem se probudil. Lituji toho, ale něco se porušilo. Něco jako důvěra.
Právě o tom je dnešní text. O porušené důvěře.
V podobné situaci se cítí být Izrael. Izrael zpívá tuto píseň na břehu babylonských vod. Vyhnanci, zajatci u babylónských proudů sní o dobré zemi Kenaánu. O ztraceném Kenaánu. Jeden z vyhnanců se ujímá slova a vypráví příběh. Je to snový příběh o ráji, ztraceném ráji. Tam prý bylo dobře, moc dobře.
Co se však potom stalo? Co to člověk udělal s tím, co dostal od Boha dobrého? Co to jen je s tím adamem, že se pořád znovu do něčeho zaplétá? Co dělají Iš a Išša (muž a žena) s tím, co mají od Boha dobrého, že to s nimi končí tak špatně? Je to proto, že člověk, který je povolán, aby žil z Boha a pro Boha, se nemůže zbavit touhy žít jako Bůh?
Náš vypravěč o tom přemítal a přemítal, až z toho přemítání udělal příběh.
Čteme příběh. Nikoliv historii.
Nenamlouvejme si, že na počátku bylo všechno dobré, dokud to ti první dva nadobro nezkazili. Svět přece nikdy nebyl jiným způsobem „dobrý“ než dnes. Utrpení a smrt mají své kořeny už v samotném stvoření. Je to hořká hádanka a není nikoho, kdo by na ni uměl odpovědět. Příběh říká, že zlo nejde mimo Boha. I had je Božím stvořením. Podle příběhu má svou svobodu, ale ta se nikdy nevymkne Božímu stvoření. A co Iš a Išša? Jak jsou na tom oni? Nejsou bezmocnými oběťmi zla. V očích vypravěče to nejsou tragické postavy, neprávem držené mimo „zahradu bohů“. Sami nesou zodpovědnost. Neměli poslechnout hada.
Had z toho příběhu je vychytralý. A výřečný: Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?
To je pro Boha typické, říká ta jedovatá potvora. Mně budete něco povídat o Bohu! Ten všechno zakazuje! Od všeho ruce pryč, ničeho se nedotýkat!
Právě tohle však Bůh neřekl. Bůh řekl, že lidé smí jíst ze všech stromů, až na jeden: strom poznání dobrého a zlého. Zlovolný had z toho však vyvozuje: ze všech stromů tedy nesmíte jíst. Bůh se měl vyjádřit přesněji. „Poslyšte, Bůh vás jenom straší, když říká, že pak zemřete. Nepřeje vám samostatnost. Bůh si chce udržet všeobsáhlé vědění. Chce mít ten strom jen pro sebe. Ostatně, nemyslíte, že to je pěkný strom? Neposlouchejte Boha. Podívejte se dobře na ten strom. Neposlouchejte, ale dívejte se! Hledět znamená znát. Vezměte, jezte, otevřou se vám oči, budete jako Bůh!“
Ten strom je skutečně pastvou pro oči. Stejně lákavý jako myšlenka být jako Bůh. Išša vztáhne ruku a vezme si z jeho plodů.
Nemohla to být zrovna tak ruka Iše? Vždyť ti dva jsou jedno, a svého činu se dopouštějí společně. Iš je svědkem, a tiše souhlasí s tím, co dělá Išša: Išša vzala plod a jedla a dala také svému muži, který byl s ní, a on jedl.
Bible je i není detektivka, i když pátráme po příčinách zla, vyřešit záhadu nedokážeme. Proč pátrat, kdo za to může? Žena nebo muž?
Z příběhu se ale dozvíme, co se stane, když se člověk drží stranou a zůstává nečinný. Vždy, když necháváme zlo jednat a díváme se, dochází k pádu člověka. A následuje jeden hříšný pád za druhým.
„Vezměte, jezte, otevřou se vám oči, budete jako Bůh.“ říká had.
Išša vzala a jedla a Iš vzal a jedl. Tu se jim skutečně otevřely oči. Co vidí? Ne, že by byli jako Bůh, jak sliboval lstivý had. Dokonce ani dobře nerozpoznávají co je zlé a co dobré! Ne ne, vidí, že jsou nazí. Už to není bezelstná nahota. Ztratili svou bezelstnost. Předtím neměli co skrývat. Teď se navzájem odcizují. A aby se dál nevystavovali nazí svým pohledům, spletou si fíkové listy a udělají si z nich zástěrky.
Nestydí se ale jen před sebou, nyní se stydí také před Věčným. Sotva zaslechli hlas Hospodina, procházejícího se po zahradě za podvečerního vánku, schovali se do křoví. Iš a Išša se neodcizili jen sobě navzájem, odcizili se i Bohu. Prchají do křoví. (podle Nico ter Lindena Povídá se podle Tóry …)
Vševědoucí Bůh se prochází po zahradě. A je najednou sám. Pocítí samotu, ty které čekal, nenachází. Kde jsi „Adame?“ Kde jsi „Evo“? Volá.
Když jsme byli minulý týden na horách, byla pár dní opravdová mlha. Člověk nevěděl, kde končí sníh a kde začíná mlha. Byly slyšet jen zvuky přátel, dětí. Nezbylo než do té mlhy volat. Pojďte sem. Po zavolání se z mlhy nořily postavy. Samota i nejasnost se rozplynuly. Zase jsme se viděli.
Jenomže co dělat, když se nám z té mlhy nechce? Když nabízí jisté bezpeční? Není nás vidět. Nemusíme přijmout zodpovědnost za své jednání.
Dospělost je prý dovršena, když člověk na sebe vezme, to co udělal. Přihlásí se k sobě, k svému jednání, k svému životu. Začne brát vážně, že je. Že není rozmar, ale jasná postava s jasnými činy.
Adam s Evou to nakonec pochopí. Adam začne mluvit. „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“
Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“
Tady se všechno láme. Bůh udeří na bolavé místo. A člověk se stydí. A když se někdo stydí, jedna z možných reakcí je výmluva. Muž odpověděl skoro až dětinsky: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála – ta pomoc moje rovná – , ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ A žena pokračuje v podobném duchu. „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ Stojí tu bok po boku ve svém studu a vymlouvají se.
Příběh pokračuje a graduje. Had je zbaven nohou, je odsouzen se plazit. Člověk muž i žena jsou vyhnání z ráje. Pro čtenáře se tam najednou objeví Bůh docela krutý. Stíhající vinu. Bůh žárlivý, který nesnese vedle sebe člověka, který má podobné schopnosti jako on. Příběh odpovídá na situaci Izraele při řekách babylonských…
Kdybychom zůstali zde, dělali bychom z Boha někoho, kým není. Příběh nevypráví o zhrzeném vyhánějícím Bohu. Příběh vypráví o situaci, kdy se člověk stydí, kvůli své situaci. Je při řekách svých proher a ptá se, Bože, proč jsi dopustil, že jsem se dostal až sem – proč porodní bolesti, proč ta tvrdá práce, proč se ten had plazí, proč „Prach jsi a v prach se navrátíš“?“
Ten starověký člověk chápe svoji situaci, tak trochu jako trest. Ale není to tak zcela. Na Boha se nedívá, jako na toho, kdo trestá a vyhání. To je snad jen logický stav toho, když se něco poruší. Prostě to pak není stejné, něco z té porušenosti zbude. Ten starověky člověk vidí ještě jinou Boží vlastnost. Při všech těch řekách, kdy se cítí nahý, najednou něco pocítí. Bůh si sedne a začne šít. Jako by si Bůh najednou řekl. Mé děti dospěly. Je třeba jim na cestu dát něco teplého. Ušiju jim suknice. Jsou kožené a sám jim je obleču. Bere je do rukou a jednoho po druhém obléká. Není mnoho intimnějších a důvěrnějších chvil než, když se necháváte obléci, nebo když sami někoho oblékáte. Tam je třeba velká důvěra. Jako by Bůh zakryl něco z té porušenosti sám. Na novou cestu v novém oblečení. Už ne fíkový list, ale pořádný oděv. Od toho nejlepšího krejčího. Je to rajský oděv. Láska, milosrdenství, odpuštění. Nová důvěra v nové situaci. Teď jste dospělí. Svobodní. Znáte hada – dobré i zlé.
Na horách jsem zažil ještě jednu příhodu. Bez námahy – lanovkou – jsme vyjeli na Černou horu. Už po cestě nám bylo jasné, že jedeme do mlhy, ale chtěli jsme na čerstvý vzduch, tak nám to bylo celkem jedno. Na hoře bylo opravdu mlíko. Udělali jsme malý výlet a na cestě zpátky se najednou všechno vyjasnilo a pod námi byly vidět mraky. Byla to taková zvláštní euforie. Najednou se udělalo neobyčejně hezky a my bez práce byli nad mraky ve slunečním světle. Nezaslouženě.
Včera jsem něco špatného udělal, křičel jsem na někoho velmi blízkého, včera jsem něco porušil a dneska v kocovinovém oparu přemýšlím, do čeho jsem se probudil.
Mám ale šanci na milost, na nápravu, na nový život. Bůh i mě volá Adame, Evo, neboj se to napravit. Na cestu TI šiji oděv na míru.
Vyznání vin
Hospodine, před tebe klademe všechna svá provinění. Chceme vystoupit z mlhy jako dospělí lidé. Nebojíme se tvého pohledu, nebojíme se pohledu našich bližních. Předstupujeme bez výmluv a bez přetvářky. Poznáváme stud a vyznáváme jej. V Kristu Ježíši věříme, že jej bereš na sebe.
V tichosti ti jej předkládáme. …
Potvrďme, bratři a sestry, své vyznání hlasitým: Vyznávám.
S nadějí na odpuštění pro milost, kterou jsi Ty nám nabídl. Ty, který jsi poslal svého Syna, který za nás zemřel a pro nás je živ, vystupujeme a potvrzujeme hlasitým: Věřím.
Pamětlivi toho, že Bůh v Kristu odpustil nám, odkládáme nyní všechen hněv i výčitky a odpouštíme těm, kdo nám ublížili. Prosíme ty, kterým jsme ublížili. Pro lásku Kristovu to hlasitě vyznáváme – slovem odpouštím: Odpouštím.
Slovo milosti
Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je.
Pozdravení pokoje:
O tuto naději Boží milosti se smíme navzájem podělit a podat si navzájem ruce na znamení odpuštění, bratrství, sesterství a jednoty Kristova lidu a pozdravit jeden druhého se slovy: Pokoj tobě.
Píseň 683
VP
Slova ustanovení:
Poslyšte slova ustanovení svaté večeře Páně: „Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme. To čiňte na mou památku. Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát koli píti budete, na mou památku. Nebo kolikrát byste koli jedli chléb tento a z kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“ (1K 11,23-26)
Otče náš
Při vysluhování svaté večeře Páně Budeme společně zpívat píseň 308 (461)
Pozvání:
Jak je psáno: ‚První člověk Adam se stal duší živou‘ – poslední Adam je však Duchem oživujícím. Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe.… A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského.
Přistupme ke stolu, který je pro nás připraven. Bez rozdílu Círk.přísl., stavu, třídy, volebních preferencí, zatíženosti hříchem… jen na základě víry v JK – nového adama.
Přijímání: Společenství těla Kristova. Společenství krve Kristovy.
Propouštění:
Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“
Plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Ef 5,19n
Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem. 1. Te 3,12
Píseň 636
Přímluvná modlitba – presbyter
Sborová oznámení + sbírka (presbyter)
Poslání 1. Petr 5, 8-11
Požehnání
Hospodin ti požehnej a opatruj Tě. Hospodin rozjasni nad tebou svou tvář a buď ti milostiv. Hospodin obrať k tobě svou tvář a obdař tě pokojem. Amen.
Píseň 425