CÍRKEV ¦  NAŠE CÍRKEV ¦  EKUMÉNA

CÍRKEV

Slovo "církev" vzniklo zkomolením z řeckého slova kyriaké = Páně. Totiž buď "dům Páně = Kostel" (německy Kirche = církev i kostel!) nebo "shromážděný lid Páně = církev, sbor".

Pojem "církev označuje křesťanskou církev jako "shromáždění" lidu Božího, to je podle Starého zákona, a podle Nového zákona jako "svolání" lidu Božího. Jde tedy o ty, kteří se sešli při bohoslužbě, tam byli svým Bohem spojeni a zároveň vysláni, aby žili určitým způsobem života, podle určitých pravidel, aby něco udělali.

Nový zákon k tomu používá řecké slovo ekklésiá a označuje tím křesťany, kteří se právě sešli při bohoslužbě, ale také tyto křesťany vůbec, jak ve městě žijí i pak, když se rozešli domů a do práce. Je to označení místní církve, čili sboru nebo místní náboženské obce.

Zároveň je to však v Novém zákoně označení všech sborů po celém světě, ačkoli ty se liší nejen územím - jsou v různých zemích a mluví různými jazyky - ale i majetkem a velikostí jsou z otroků či z lidí svobodných, dokonce kladou i důraz na různé části víry a různě projevují svou zbožnost (někteří například světili jako den odpočinutí neděli, kdežto jiní dál sobotu; někteří dodržovali židovskou obřízku, jiní ji připouštěli a další naopak zamítali; někteří dodržovali židovské předpisy o jídle a jiní ne).

NAŠE CÍRKEV

se jmenuje Českobratrská církev evangelická,

má 265 sborů

ve 13 seniorátech,

členů přes 165 tisíc

a to po celém území České republiky.

Místní sbor (= farnost) má zpravidla kostel nebo modlitebnu (dřív byl kostel jenom s věží; dnes se může říkat kostel i stavbě bez věže). Ke sboru patří lidé, kteří se tam přihlásili a byli přijati. Sbor je řízen staršovstvem (= výborem), který se volí na 6 let ze členů sboru aspoň 21 let starých. Členové staršovstva se nazývají "starší". Počet starších je 6 až 24. Ti volí ze svého středu kurátora. Kurátor a farář jsou představitelé sboru. Faráře si sbor volí (volební právo mají členové od 18ti let). Volba faráře se musí opakovat každých 10 let (pokud farář sám neodejde dřív). Nebude-li znovu zvolen, musí si hledat místo v jiném sboru, který by ho zvolil. Sbor, který opustí ("uprázdní") si bude moci volit nového faráře z těch, kteří budou chtít na tuto funkci v něm kandidovat. Sbory v určité oblasti tvoří seniorát. Máme seniorát Pražský, Poděbradský, Jihočeský, Západočeský Ústecký, Liberecký, Královéhradecký, Chrudimský, Poličský, Horácký, Brněnský, Východomoravský, Moravskoslezský. Každý sbor seniorátu volí poslance do shromáždění svého seniorátu (= konventu), které pak zvolí seniorátní výbor (čtyř- až šestičlenný), v jehož čele stojí senior a seniorátní kurátor.

Všechny senioráty volí své poslance do celocírkevního shromáždění (= synodu). To volí synodní radu (šestičlennou), v jejímž čele je synodní senior a synodní kurátor. Teď je to Pavel Smetana (synodní senior není farářem žádného sboru) a RNDr. Lydie Roskovcová., kurátorka sboru ve Střešovicích.

Říká se, že naše církev má zřízení (= ústavu) presbyterně-synodní.

Presbyter je z řeckého presbyteros a česky znamená "starší". Ve zřízení z toho plyne, že nejsme církev kněžská, biskupská, kde by o věcech správních i věroučných rozhodovali biskupové. Naši presbyteři nejsou zaměstnáni jako duchovní naší církve. Ve staršovstvech je jich samozřejmě víc než farářů a na konventu či synodu je polovina členů duchovních a polovina presbyterů. Tak v naší církvi rozhodujeme o všech záležitostech.

Synodní ve zřízení znamená, že usnesení synodu jsou závazná pro všechny sbory (asi jako usnesení parlamentu pro všechny obce) ve věcech organizačních, správních i ve věcech věroučných. To je zase na rozdíl od zřízení kongregačního (kongregace = sbor), v němž jednotlivé sbory sice tvoří dohromady jednu církev, ale hospodaří, organizují se i vyznávají nezávisle na ostatních sborech a celku své církve.

Naše církev je ovšem trochu zvláštní mezi ostatními církvemi tím, co je dáno jejím vznikem: Naše reformace dosáhla státního uznání o sto let dříve než světová. Všude kolem nás byla církev nereformovaná. S tím jsme se tedy museli vyrovnat. Už 1485 u nás uzavřelo křídlo reformované s menším nereformovaným mír v Kutné Hoře. Obě křídla se považovala za jednu církev! Stát vůči nim měl jednat stejně, to jest, měl oběma křídlům církve dopřávat stejnou svobodu.

Vedle těchto dvou křídel (kterým se dnes říká církev římskokatolická a církev utrakvistická = podobojí = husitská) vznikla 1467 i Jednota bratrská. Ta svobodu neměla a její členové byli pronásledováni a vězněni. (Ona přeložila Bibli z původní jazyků a vydala ji ve své tiskárně v Kralicích, měla výtečné a pověstné bratrské školy a svého posledního biskupa Jana Amose Komenského!). Své jméno "Jednota" si dala proto, aby vyjádřila, že je pouze "jednotkou" nedělitelné Církve Kristovy - a církve, které se rozdělují svými zvláštnostmi, neposlušností nebo novou poslušností jsou právě jenom takovými "jednotkami" jediného celku Církve, asi jako centimetry jsou jednotkami metru.

V sousedním Německu začal světovou reformaci 30. Října 1570 doktor Martin Luther. Na říšském sněmu ve Špýru podali němečtí šlechtici 1529 protest (odtud protestanti) proti potlačování reformace a na sněmu v Augsburgu 1530 konfesi (= augsburské vyznání víry).

Ve Švýcarsku se stal ženevským kazatelem 1636-1564 Jan Kalvín. Podle něj vznikly i jinde církve reformované, neboli helvetské (= švýcarské), čili kalvinistické.

Luterská reformace se rozšířila do Dánska a Norska 1537-1539 a do Švédska 1527.

V Anglii vznikla anglikánská církev jen odtržením od Říma 1531. Kalvinistická reforma se v části anglikánské církve prosadila 1559 (To je dnešní anglikánská církev.)

Do roku 1564 vznikly reformované církve také v západním Německu (ve východním spíš luterské), Francii, Itálii, Holandsku, Polsku i Maďarsku.

Česká reformace tedy už nebyla tak izolovaná. Také u nás mělo luterské i reformované křídlo ohlas, takže čeští podobojí se blížili luteránům a Jednota zase reformovaným. 1575 spolu vytvořili České vyznání víry.

Pak přišla bitva na Bílé hoře 8.11.1620 a zákaz jiné než katolické církve. Teprve 1781 dovolil císař Josef II. Tolerančním patentem trpět ve své zemi i luterány nebo reformované. Podobojí a jednotu však ne!

Až v republice se mohli čeští evangelíci znovu spojit a vytvořili naši církev. To má mnoho společného s ostatními evangelickými církvemi a proto dovoluje svým členům velkou svobodu asi ve všem. Za své přijala 4 vyznání, kterými se hlásí k dědictví víry:

Bratrské Jednoty - Bratrské vyznání

České církve podobojí - České vyznání

Reformace luterské - Augsburské vyznání (= "evangelické")

Reformace kalvínské - Helvetské vyznání

Je tedy jasné, proč naše církev přijala své jméno.

EKUMÉNA

Kristova církev je jedna, ne mnohé. Jak křesťané hledali během staletí pravdu, znovu a znovu se dělili a štěpili. V rozdělených církvích se však objevuje vědomí, že všechny patří dohromady. Po hrozných zkušenostech s rozděleným světem ve druhé světové válce založili křesťané v roce 1948 Světovou radu církví (= SRC). Je to jakýsi společný výbor křesťanských církví. A to je asi nejvýznamnější událost novějších církevních dějin.

Církve spojené v SRC se shodly na zásadě: "SRC je společenství církví, které podle Písma svatého vyznávají Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele a proto se snaží naplnit to, k čemu jsou společně povolány, ke cti Boha Otce i Syna i Ducha svatého."

"Ekuména" je řecký výraz a znamená "celý svět", přesně řečeno: svět obydlený, civilizovaný, kde platí nějaké řády, zákony. Při svých valných shromážděních zdůrazňuje SRC vždy sounáležitost všech křesťanů. Zvláště poukazuje také na sociální odpovědnost křesťanů za všechny trpící lidi. Proto se SRC pokouší svolat velké světové shromáždění, které by usilovalo o spravedlnost, mír a ochranu stvoření. Řešení těchto tří nezvládnutých problémů našeho století bychom měli hledat se všemi lidmi, kteří k tomu mají dobrou vůli.

Římskokatolická církev dosud není členem SRC (ekuménu, sjednocení, chápe tak, že se ostatní církve "vrátí" zpět do církve katolické), ale spolupracuje s ní a má v ní plné hlasovací právo.

Toto je znak SRC, které se říká i Ekumenická rada církví (ERC). Do SRC vstoupily také kromě církví nám známých také mnohé další, namnoze i malé a někdy dost zvláštní. Řada jiných církví, náboženských společností či jak se ještě nazývají se k SRC nepřipojila. Většinou je můžeme označit za sekty. Učí totiž, že Bůh uznává za svůj lid jenom členy jejich náboženského společenství. Proto se od ostatních křesťanů oddělili (sekta - z latiny - znamená oddělená). Obvykle považují něco (učení, zjevení), s čím přišli jejich zakladatelé nebo jiní lidé, za stejně důležité či ještě důležitější než Bible.

Schéma štěpení církve a jak se znovu schází v Ekumenické radě

Původní církev
1054 Pravoslavná

Reformace

česká 15.stol.

16.stol.

Anglikánská Reformovaná Luterská Římskokatolická

SRC

Křesťanské církve u nás

Českobratrská církev evangelická -

Slovenská evangelická církev a.v. -

Slezská evangelická církev a. v. -

Jednota bratrská (Ochranovská) -

Církev bratrská -      protestantské církve

Evangelická církev metodistická -

Bratrská jednota baptistů -

církve letniční (Apoštolská) -

Starokatolická církev -

Církev adventistů sedmého dne -

Církev československá husitská

Římskokatolická církev

Řeckokatolická církev

Pravoslavná církev

Všechny tyto církve věří v Boha Otce i syna i Ducha svatého. Všechny mají křest, večeři Páně a Bibli. Všechny vyznávají svou víru Apoštolským i Nicejsko-cařihradským vyznáním.

Obvykle se nemluví a snad ani neví o trojím dělení těchto církví:

1) Nejprve se začalo rozlišovat mezi církví tradiční a probuzeneckou. Začalo to probuzeneckým hnutím v církvích, kdy se některým členům zdálo, že ti ostatní "spí", že chodí do kostela a jsou křesťany jen "ze zvyku" a říkali, že jsou křesťany "tradičními". Sami se cítili "duchovně probuzeni", věřili vřele, zapáleně, prožívali náboženské nadšení, které chtěli také veřejně projevovat a to tak nadšenými bohoslužbami, tak také obětavými skutky lásky a služby. Druhá část církve "probuzencům" vytýkala, že opouštějí "tradici", to jest víru, jak jim ji odevzdaly minulé generace. Pro samé city a cituplné písničky a modlitby nepostřehli, že jejich srdce a jeho představy o tom, co je správné a křesťanské se pomalu, ale jistě stává pro ně důležitější než Boží slovo. Obě strany asi měly kus pravdy. Mezi tradičními křesťany byli jistě křesťané jenom podle jména, jen ze zvyku, a mezi probuzeneckými byli jistě takoví, kteří prostě toužili po nějakém vzrušení a zabývat se sami sebou, jak jsou v srdci ušlechtilí, to bylo prostě pokušení, kterému neodolali. Většinou se nespokojení probuzenci oddělili a vytvořili církev novou, "lepší" podle svého názoru. Někdy jim naopak nic jiného nezbývalo, než se buď podřídit a se svou snahou o duchovní probuzení a vřelost přestat, nebo byli vyloučeni ze své původní církve a museli si založit svou novou.

2) Tyto nové církve se na rozdíl od lidových staly výběrovými. Naše církev je pořád ještě lidová, to znamená, že se do ní člověk rodí a církev na něho neklade zvláštní požadavky. Výběrové církve zpravidla přijímají své členy až v pozdějším věku, když je nejdřív vyzkoušely a prověřily. Než se člověk stane členem, musí se osvědčit jako čekatel na členství. Obvykle musí aspoň rok pravidelně (tj. každou neděli) na bohoslužby a v týdnu na biblickou hodinu, denně si doma číst v Bibli a řádně platit svůj peněžní příspěvek (platívá se měsíčně a někde je to desetina čistého příjmu = "desátek").

3) Třetí dělení mluví na jedné straně opět o církvi lidové nebo tradiční a na druhé o vyznavačské. Jde však o postoje členů uvnitř vlastní církve a bez jakékoli tendence na oddělení a vytváření nějaké církve nové. Toto jméno se objevuje v německé státní církvi (luterské) za vlády nacismu, kdy se uvnitř této církve objevilo prohitlerovské křídlo "Německých křesťanů", kteří pohrdali "židovským" Starým zákonem a přijímali Hitlerovo učení o nadřazenosti své rasy i oprávněné snaze Židy vyhubit. Proti takovému zkreslení křesťanství se postavila právě "Vyznávající církev", rovněž skupina uvnitř státní německé církve, předně se zastávala Židů a také jinak vystupovala proti hitlerismu. Podobně zastávali jednotliví křesťané a skupiny v naší církvi veřejně rozhodné křesťanské postoje v době komunistické totality. Dojde-li u nás teď k odluce státu a církve a přestane-li stát finančně církev podporovat, stane se patrně také naše církev ve své většině vyznavačskou, protože to už bude u každého jednotlivce vyznavačský postoj, jestliže bude ze svých prostředků církev tak podporovat, aby mohla existovat.

Původně probuzenecké hnutí se během doby stále vyvíjelo. Dnes se ve všech církvích projevuje jako hnutí evangelikální, které se projevuje důrazem na "evangelizaci", to jest získávání dalších lidí, aby uvěřili tímto probuzeneckým způsobem evangeliu a "obrátili se", to jest, aby prožili citový zážitek, že "přijali Ježíše za svého Pána".

Dalším stupněm je hnutí letniční, které věří, že potřebné "obrácení" je až to, při kterém člověk "přijme Ducha svatého", což se musí projevit zároveň zjistitelným darem Ducha svatého (= charismatem). Důraz se přitom klade na charisma "mluvení jazyky" (= glosolálie), což je pronášení chval, modlení se v řeči andělů, které modlící se sám ani nerozumí a co vlastně říká, mu musí přeložit druhý, který dostal od Ducha svatého charisma "překladatelské". Druhým nejdůležitějším charismatem je pro letniční křesťany dar uzdravování. Proto se konají i veliká uzdravovací shromáždění třeba na sportovních stadionech. Přitažlivost, efektnost, senzačnost takového dění samozřejmě přitahuje množství zvědavců a je příležitostí k další evangelizaci.

Dnes zatím konečná fáze se nazývá hnutí charismatické obnovy. Původně se toto hnutí chtělo odlišovat od letničního právě tím, že jeho přívrženci zůstanou ve svých církvích a sborech, neodejdou z nich a nevytvoří další svou samostatnou církev, ale budou ve své církvi sloužit, pomáhat charismaty, která od Boha obdrželi. To se většinou (až na charismaticky katolické) nestalo a přívrženci tohoto hnutí vytvořili svá zvláštní společenství.

Na začátek stránky

Tulská 1, 100 00 Praha 10 - Vršovice, tel. sbor:(+420) 272 734 010, kazatel:(+420) 776 123 320, e-mail: vrsovice@evangnet.cz