Vršovický sbor > Kázání > 2. neděle postní 8. 3. 2020 – Reminiscere… Rozpomeň se na svoje milosrdenství, Hospodine…

2. neděle postní 8. 3. 2020 – Reminiscere… Rozpomeň se na svoje milosrdenství, Hospodine…

Úvod a pozdrav

Scházíme se ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého…

331.1 Má víra pohlíží

introit

Pamatuj, Pane, na své milosrdenství a svou dobrotu, která je od věků.   (Ž 25,6)

Píseň Ž 25

Modlitba

Hospodine, milostivý Bože, chceme se v této době rozpomínat na tvé milosrdenství.
Nezasloužili jsme si od tebe nic, a přece ses k nám skláněl.
Svou lásku jsi potvrdil utrpením a smrtí Ježíše Krista.
Prosíme, dej ať nás jeho oběť inspiruje a tvůj Duch ať nás učí jít po jeho cestě
– abychom uměli žít v solidaritě a lásce vůči těm, kdo jsou okolo nás, kdo na nás hledí s očekáváním, s otázkou, se zvědavostí, jak se evangelium projevuje v životě člověka.
Dej, ať čerpáme novou sílu a odvahu z tvého slova.

O to prosíme skrze Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje po všechny věky věků.
S: Amen.

Slovo pro děti

Píseň s dětmi Sv 274 Apoštolská

Čtení: Gn 16, 1-16

Píseň 383 Mne zajmi, Pane, můj

Text Jonáš 1, 1-7 + kázání

Postní neděle mají svá jména. Tahle 2. nese jméno Reminiscere – Rozpomeň… Je to modlitba a celý název neděle v češtině zní „Rozpomeň se, Hospodine, na své milosrdenství…“ je to podle Ž 25, který jsme společně zpívali na začátku bohoslužeb.

Aby člověk s takovou modlitbou přišel, musí mít nějakou konkrétní zkušenost… Zkušenost svízelnou, nepříjemnou, zkušenost strachu, či beznaděje, nebo selhání, nebo dokonce pádu na dno. Zároveň také potřebuje zkušenost, že byl z té svízelné situace vytažen.

Židovství, společně s křesťanstvím a islámem o něčem takovém svědčí. Každé z těch tří náboženství svébytně, svým způsobem, svědčí, že Hospodin zasahoval do velmi nepříjemných situací a člověku nabízel pomocnou ruku…

V křesťanství se tomu říká dějiny spásy. Nejsou to čarovné Boží zásahy, jsou to spíš člověkem rozpoznané chvíle, kdy se něco mimořádně událo. Nemusí to být hned zázrak, ono to prostě může být i tak, že se i my občas zachováme tak nějak jinak a zpětně viděno ani pořádně nevíme, proč jsme právě tohle udělali. Tyhle chvíle ale otočily naším příběhem správným směrem.

Biblické příběhy jsou plné takových setkání a situací. Když se zaposloucháme do těch příběhů, uslyšíme, jak zcela běžní lidé dělají vlastně docela běžné věci, ale v důsledcích jejich jednání se něco velikého změnilo.

Něco velikého se děje vždy, když člověk na svých křižovatkách života něco pochopí. V bibli to nastává, když se člověk dostane do proudu Božího slova. Božího zaslíbení. Toho je bible plná. Tohle bible ukazuje až dětsky naivně, ale často v děsivých nenažehlených kulisách tohoto světa.

Dnešní dva postní příběhy o tom, jak se Hospodin rozpomenul na své milosrdenství, svědčí o ženě a muži, kteří něco z Božího slova a zaslíbení pochopili. Hagar a Jonáš. Dva lidé, kteří si snad v ničem nejsou podobní. Žijí jinde, jsou z jiného kraje, národu, mluví jiným jazykem, žijí v jiné době, věří v jiné bohy, byli v něčem jiném vychováni… Nemají vůbec nic společného a přece mají společného úplně všechno. Potkali se s Božím milosrdenstvím, vstoupili do proudu Božího slova. Pán Bůh se na ně rozpomněl… a našel si je!

Proč? Protože to byli lidi. To byla jejich jediná zásluha. A taky, protože je potřeboval…

Ani jeden si to Boží milosrdenství neměl, jak zasloužit, ani jeden nepočítal s tím, co přijde, oba byli postaveni před úkoly, které jejich možnosti a představy přesahovaly. Jonáš se rozhodně nechystal domlouvat jednomu z nejstrašnějších a největších měst, se kterým se ve své starověké historii Izrael potkal. Hagar rozhodně neměla chuť spojit svůj život s praotcem židů Abramem a porodit praotce Izmaele…

I.

Hagar… Jediné co měla před očima každý její den v otroctví, bylo přežít. Urvat ze života aspoň kousek prostoru pro život. Hagar, otrokyně, cizinka, zneužitá a využitá podle babylonského obyčeje (nikoli egyptského tam takové jednání nebylo možné), aby odnosila dítě své paní. Byla položena do ponižující situace, do situace, ze které se snaží urvat alespoň kousek svobody a důstojnosti. Sáraj – její paní – která z takového líčení vychází jako panovačná bestie, ale také jedná logicky. I ona zápasí o život. Nemůže dát potomka Abramovi. Nemůže být pramatkou a tak se uchyluje k obrovskému riziku, které se jí nevyplatí. Jako by se tady říkalo…Je nemožné stát proti Božímu zaslíbení. Je nemožné vymoci si na dějinách něco jiného, když to jde proti Božímu zaslíbení. A Boží zaslíbení pro Abrama a Sáraj zní: vaše potomstvo bude početné jako hvězdy na nebi. Písek na zemi… a bude z vás! Sáraj věř tomu, důvěřuj, čekej na Hospodina, slož jemu svá trápení, jistě se rozpomene… Sáraj, a tak je podobná nám, respektive my jí, ve svém stáří a ve své zkušenosti, není schopná takové důvěry… Je stará, je zoufalá, denně se se svým mužem trápí, že nic. Tělo už nedává znaky, že by dítě mohlo přijít…Hagar, ta cizinka, ta je naopak mladá, živá, plná života ta mi dá syna! Ale Hagar se nebojí. Život jí naučil, že musí využít každou příležitost. Musí se prát. Musí ukázat, že ona je matkou. S dítětem by mohla získat i Abrama, vše co neměla, by jí mohlo spadnout do klína… Jenomže ani Sáraj se nevzdává. I ona ví, jaké je to bojovat o život. U Abrama si vymůže, že může Hagar ponižovat. Že Hagar si vyskakovat nebude. A taky jí její pokus o osvobození zarazí… Doslova ji vyštve.

Lid Hospodinův – Sáraj a Abram – vyštvou těhotnou Hagar, aby zakryli své jednání…Chtěli si zajistit Boží zaslíbení vlastní cestou, jakousi zkratkou… a nevyplatilo se jim to. Zneužili cizinku, otrokyni a ta aby se zachránila, musela utéct do pouštní stepi. Na nějaké cestě, kdesi u vody se zastavila a byla připravena umřít. Umřít, ale na svobodě. Ona a její dítě. Nebude ho mít nikdo.

Jak už jsem říkal. Tahle neděle je o rozpomenutí se na Boží milosrdenství… Ale Hagar Boha Izraele nezná… Nic nečeká. Její bohové a lid jsou daleko… Ona je jen sama…

To co oba naše dnešní příběhy spojuje je zpráva, že Bohu není jedno nikdo, ani jeden člověk, ani jedno obrovské strašlivé a zlé město! Jako by Ninive chtělo vyvážit kdysi zničenou Sodomu a Gomoru, jako by Hagar měla ukázat, že všichni Egypťané, se kterými se Boží lid setká, nestojí proti Bohu! Ba právě naopak. Hagar se stane pramáti. Pramáti, které se dostane slova Hospodinova posla. Slova, která skoro stejně zazní o tisíc let později jakési Marii, která počne a také porodí syna… O dětech ale později….

II.

Teď je tu muž. Prorok, muž Boží. Jonáš… Vzdělaný, vážený, budoucnost má před sebou. Tuší, že bude muset být na svůj lid docela přísný, aby je vedl cestou Hospodinovou, taky je asi dostatečně horlivý a také spravedlivý. Vyžaduje dodržování zákona a je asi i dost možné, že ne-izraelci pohrdá… Je to verbež lotrovská, podívejte se na Ninive… Izraeli, takhle se chovat nemůžeme! Nejsme jako oni!

Jonášovi se stalo slovo… Když se někomu stane slovo, tak to znamená: dostal nápad, najednou něco pochopil. Když se tohle stane, začnou se dít věci. Když se stane slovo Hospodinovo, znamená to, že od té chvíle už nebudeme stejní… Najednou žijeme s nápadem, s nějakým pochopením situace…

Jenomže, ať už nápad nebo pochopení, stále jsme před tím, jestli ten nápad použijeme, nebo to pochopení využijeme… Kolik nápadů jsme zavrhli? Kolikrát jsme něco pochopili, a nic jsme z toho nevyvodili?

Jonáš to má stejně… Respektive. On prostě tohle Hospodinovo volání zaplaší. Jako by zapomněl, že prorok od svého úkolu nemůže utéct, ale on? Utíká. Utíká na sám konec světa – Taršíše. Koupí loď, přemluví kapitána, pluje. Děj se, co děj… Jako Sáraj a Abram chce vzít situaci do vlastních rukou. Jonáš se nechce zaplést s Ninive. Asi má strach. Nebo mu to přijde jako zbytečnost. Co je mu do toho města plného lotrů, ničemů, těch co zotročují, co chtějí jen víc a víc!

Jonáš na rozdíl od Hagar zná Boží milosrdenství. Jonáš ví, že se Hospodin umí smilovat i nad arci lotrem a hříšníkem. Jonáš také dobře ví, že svědek Hospodinův, ten kdo vstoupí do Hospodinova proudu to má těžké a mnohdy těžší, ale zase je na tepu dějin, dotýká se pravdivého života, pravého života. Není to přežívání, je to plná skutečnost, která nezná hranic a dokonce nezná ani času… Člověk se dotýká bytí a bytí bere za ruku jeho…

Jenomže Jonáš toho má dost… On byl vyučen pro lid Izraele, ne pro lid Ninive. Co je mu do nich. Ať si klidně shnijou … Já jedu do Taršíše. Vzdor Bohu! Dávám ti Bože výpověď!

Strašně se totiž bojím… nechci… co když tam umřu. Co když budu směšný… Co když se Bože vážně slituješ… Já tam budu volat tvou vůli a ty pak nic neuděláš… Budu vypadat jako mluvčí slabého Boha, já sám budu slabý a bezmocný… Bude to trapas… Budou se mi smát, zbijou mě a nakonec zabijou… Takoví jsou, takoví jsou lidé… Jonáš nikomu a ničemu nevěří…

Na loď přijde veliká bouře, ale Jonáš klidně spí. Ať si Bůh klidně bouří. Ať si klidně smete tuhle loď i s kapitánem a námořníky. Jsou mi fuk. Na ničem nezáleží. Já spím Bože a ani ty mě neprobudíš. Nenávidím všechno a hlavně tobě Bože, tobě Bože já nemohu přijít na jméno…

III.

A tak tu máme dva… Hagar a Jonáše… Oba vlastně neznají jméno Hospodinovo a oba Boží jméno poznají…

Pro Hagar si přijde Boží posel a zvěstuje jí Boží zaslíbení…

Pro Jonáše si přijde kapitán lodi a probudí ho slovy, vstávej! Volej ke svému Bohu!

Hagar získává zaslíbení, ale zadarmo to není, musí se vrátit ke své paní Sáraj a usmířit se… Strašně těžké…

Jonáš? Jonáš si musí vzpomenout, co je zač. Je prorok Boží a to je výsada, privilegium, které nemůže nechat být, ale je to těžké. Jonáš musí znovu uvěřit Bohu, jeho vůli, jeho vedení, Jonáš musí znovu zjistit, že na lidech záleží, že námořníci nemohou kvůli němu přijít o své životy, že Bohu záleží na všech lidech i na Ninive. Jonáš ví moc dobře, kvůli komu je ta bouře. A rozhodne se zvonu věřit. Bože, je-li to tvá vůle, … hoďte mě do vody. Můj Bůh, Bůh Izraele se o mně postará. Má se mnou své plány a já tedy půjdu tam, kam bude chtít on.

Bouře se uklidnila… Námořníci odjakživa zvyklí věřit každému bohu, o kterém uslyší, a který jim pomůže i tohoto boha – Boha Izraele – začnou uctívat…

Hagar? I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, „Bůh vševidoucí“ (Bůh vize!), neboť řekla: „Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?“

Tu studni, u které se to stalo, pojmenovala Studnice Živého, který mě vidí… I my jsme v Božích očích, i my máme přístup k vodám Božího milosrdenství…

Je neděle, kdy si připomínáme, jak se Bůh rozpomenul na své milosrdenství. Slyšeli jsme o Hagar a Jonášovi. O kolik jsme jiní? O kolik méně či více potřebujeme tohle Boží rozpomenutí?

Modlitba…

Píseň 440 Ozvi se Pane můj

Přímluvné modlitby

Píseň 629 Může být, že padne…

Ohlášky

Poslání Fp 3, 20-4,1

20 … máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. 21 On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit. 4,1 Moji bratří a sestry, které miluji a po nichž toužím, jste mou radostí a slávou; proto stůjte pevně v Pánu, milovaní.

Požehnání Nu 6

Píseň – Radujme se … 397, 1 a 12-13