Vršovický sbor > Bohoslužby > 2. neděle po Narození Páně, 3. 1. 2021

2. neděle po Narození Páně, 3. 1. 2021

První čtení Mt 9, 1-8

Základ kázání Mt 9, 2b

„Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“

1.1.2021 jsme při bohoslužbách vybrali právě tento sborový verš pro rok 2021.

Přátelé v Kristu, ta situace je asi taková. Ježíš se vrací domů. Do města, kde má základnu. Z jiných evangelií víme, že je to Kafarnaum. Dodneška se zachovaly zbytky tohoto města. Další dvě evangelia, která líčí tento příběh, nám řeknou ještě víc. Vyprávějí, že se to stalo v domě, kde Ježíš učil. Seběhlo se k němu tolik lidí, že už se do domu nikdo další nevešel. Ochrnutý se tedy neměl jak k Ježíšovi dostat. Jeho přátelé si ale poradili, rozbili střechu, vytvořili otvor, kterým svého kamaráda spustili dolů. To je aktuální detail.

Ti kamarádi, kteří jsou i u Matouše ocenění pro víru, udělali něco nečekaného, něco nadmíru neobvyklého. Nejde jen o destrukci střešní krytiny a onen skandalózní sestup maroda, jde o to, že oni uvěřili a vymysleli, jak ho před Ježíše dostat. I my jsme v době, kdy musíme dělat věci troufale jinak, abychom se udrželi v životě. Třeba už jen z hlediska ekonomiky. Mnoho z nás muselo přijít na to, jak se uživit ve změněných podmínkách. Abyste mě špatně nechápali, nevolám teď proti porušování pravidel a vymýšlení obvyklých českých cochcáren. Mluvím o jakémsi českém kutilství, kreativnosti, schopnosti vymyslet v rámci možností něco neobvyklého. Pracovat s tím co je. V případě těchto přátel jde o to, že našli způsob jak kamaráda dostat před Ježíše, do silového pole záchrany.

Ježíš vidí jejich víru, jejich životaschopnost, jejich nasazení pro druhého. Nedělají to pro uznání, dělají to pro svého druha. To je přeci úžasné samo o sobě. Nenechali se zavřít do svých problémů, ale našli sílu podívat se kolem sebe a co jim síly dovolili, uvedli věci (člověka) do pohybu. Děkuji Lence Španihelové, za tuhle inspiraci – tedy její novoroční přání. Nenechme se zavřít do svých problémů, ale dívejme se kolem sebe a uvádějme věci do pohybu. Toho jsme svědky v tomto příběhu.

I.

Nyní je v záběru sám ochrnutý. Je před Ježíšem. Oči přihlížejících napjatě sledují situaci. Očekávání jsou asi všelijaká. Kdo by čekal, že se Ježíš pro střechu, či pro vyrušení rozčílí, vyžene je ven, mýlil by se. Kdo by čekal, že Ježíš začne ochrnutého léčit, také by se mýlil. Kdo by čekal, že Ježíš začne ochrnutého lustrovat a vypočítávat jeho hříchy a připomínat mu jeho poklesky, zbytečná či zraňující slova a činy, také by se mýlil. Ježíš udělá něco zcela obyčejného. Ježíš ochrnutého pozdraví. Osloví ho. Řekne mu něco ve smyslu:

Bon courage! Odvahu, kamaráde! Buď dobré mysli!

Povzbuzuje ho. Budí jeho sebevědomí, jeho existenci, nejde jen o jeho mysl, jde o jeho já. To čím je. A on se cítí být jen mrzákem, na věčnost spjatý s lůžkem, na věčnost odsouzený k polehávání, na věčnost odsouzený do karantény, na věčnost odsouzený nemoci se hýbat, na věčnost s covidem. Cítí se být někým, komu není pomoci. Ten jehož se fyzicky dotýkají je mentálně daleko. A je to ještě horší, onen pozdrav značí, že jeho spí. Doteď nebylo vzbuzeno. A Ježíš ho pozve do života. To je první krok, který Ježíš činí. Jako by nic jiného neměl udělat. Vzchop se! Neztrácej odvahu! Vzbuď se! Takhle jednou promluví Ježíš i na své učedníky. To bude tehdy, kdy se k nim přiblíží jako přízrak. Jde po mořské hladině a oni sevřeni strachem ho nepoznávají. Ježíše tecn ochrnutý vnímá asi podobně. Volá na něj přízrak. Volá ho z druhého břehu, ze břehu života, volá do jeho nočních můr: vstávej semínko holala, bude z tebe člověk!

II.

Jo, Ježíš jako by na tuhle situaci čekal. A přesně věděl, co má činit. A když ví, co má udělat, vždy to znamená, že udělá něco jiného, než by kdo z přítomných čekal. V tomto případě neuzdraví, ale začne odpouštět. V těch zákonících se tu a tam poznáváme i my sami. Bývá to v případech, kdy se nám zdá, že se odpuštění týká i fakt velkých lotrů, nebo když nás rozčiluje, že odpuštění nepředchází žádné veřejné pokání. Když ale zjistíme, že se odpuštění děje grandiozně en bloc, když si uvědomíme, že Bůh moc dobře ví, co jsme udělali, když si uvědomíme, že pokání činíme kvůli sobě, aby nám skutečně došlo, jak moc odpuštění potřebujeme, zjistíme, že Bůh mluví přímo k nám, do našich životů.

Přesto ale reakce zákoníků je tu správně, podtrhuje totiž nesamozřejmost Ježíšových slov. Ježíš tu překračuje běžnou praxi. Praxi, která byla výsadou Boží. Jako by snad Ježíš ani neznal daná Mojžíšova pravidla. Obrací se na člověka a míří přímo na dřeň jeho života. Ta slova mají přetéct až do našich životů. Zaznívají veřejně, aby je každý slyšel, aby každý, kdo se trápí svými vinami slyšel, že jeho viny nemají nad jeho životem moc, že jsou sejmuty jako posmrtná maska, či upocená rouška. Už tu nejsou. Je tu člověk, syn, dcera Boží. Ráj se tu v bezejmeném mestečku na břehu jezera zhmotní, jako to vánoční miminko v Betlémě. Už tu není ochrnutý, zchromlý člověk hříchem, ale člověk v morku své duše uzdravený. Začíná tu nový život, nový rok, právě teď je nutné slyšet to slovo: synu, dcero, odpouštějí se ti hříchy.

III.

To uzdravení těla pak přichází jako doklad, že takovou moc Ježíš skutečně má. Ne proto, že by hřích nějak souvisel s nemocí, což tak tehdy bylo asi běžně vnímané. A i my občas řekneme, či slyšíme, tohle trápení si určitě něčím zasloužil. Ježíš to tak dle všeho ale nemá. On zdůrazňuje, že bez odpuštění je i zdravý život těžký… Odpuštění tělesných bolestí, které bychom si přáli v naší době, tedy aby z našeho prostředí byl třeba vypuštěn ten sajrajt jménem covid a my se vrátili do normálu, by vlastně řešilo věc jen napůl, kdyby nebylo toho prvního slova, odpouštějí se ti. Kdyby nebylo odpuštění a my se vrátili do normálu, byl by to normál duchovně nemocný, k žití by to bylo maximálně napůl. Leda žitím ke smrti a Ježíš nabízí víc než život ke smrti.

Přijměme slovo vzchopení – nabytí dobré mysli, dopřejme si tu lázeň slova odpouštějí se ti hříchy. A jak to budeme zpracovávat, třeba tím, že budeme činit naši víru viditelnou, třeba skrze pomoc druhým (jako ti kamarádi), Ježíš do toho zvolá: “Abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy „říkám vám:„Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“. Jdi domů, vrať se do normálu. Do normálu, který navštívilo Boží odpuštění. Amen